Nemyslím, jen kreslím!

Jen na lásce záleží!

12. března 2020 v 13:17 | Paulin Schildie

Milé sestry a milí bratři v Kristu,
ku příležitosti padesátých narozenin našeho váženého faráře Edwarda Walczyka Vám chceme předat poselství víry, které vyvěrá z duchovního sdílení a společenského života v naší farnosti Kyje a Černý Most, jejímž pastýřem je právě tento kněz, který nás po vzoru Ježíše Krista vede svými slovy i skutky do Nebeského království.

Musíme si však položit otázku, zda-li rozvoj a prosperita jedné farnosti či církve všeobecně je jen zásluhou kněží, biskupů, arcibiskupů či samotného papeže nebo tento růst vychází od obyčejných věřících, kteří chodí do kostelů, naslouchají slovům svých pastýřů a přijímají od nich Svátosti. Myslíme si, že všechno jde ruku v ruce. Ovečky nesmí být bez svého pastýře, a ten nesmí být bez svých oveček, jinak by slovo Boží přišlo nazmar. Být dobrým pastýřem je povinností všech kněží, kteří posíleni Duchem svatým vzbuzují v lidských srdcích touhu poznávat a následovat Boha. Poznávání a následování nejsou jen pasivním stavem bytí, ale opravdovou činností, která nese své ovoce. Pokud kněz uvádí věřící do pohybu, církev se rozvíjí a všichni si sloužíme navzájem. V Janově evangeliu je psáno: "Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic."(Jan 15,5) Lze tedy říci, že Ježíš je košatý strom a kněží jsou jeho větvě, z kterých vyrůstá zelené listí nebo barevné okvětní lístky, což jsou obyčejní farníci, jedineční lidé obdaření různými dary a schopnostmi a svou kreativitou můžou být přínosem pro celou společnost. Abychom tedy dokázali činit dobro, musíme být navzájem spojeni s Kristem, neb jak se píše v Matoušově evangeliu: "Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich." (Matouš 18,20) Církev je ztělesněním Krista se všemi jeho ctnostmi: "Já jsem ta cesta, pravda i život." (Jan 14,6) Kráčíme po cestě v pravdě až do života věčného. Ježíš nás k tomu vybízí slovy: "Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i on bude činit skutky, které já činím, a ještě větší, neboť já jdu k Otci." (Jan 14,12) To znamená, že pokud i my obětujeme svůj život pro celý svět, jako to činil Ježíš, získáme místo plné blaženosti u Našeho Otce na Nebesích. Možná to mnohým lidem připadá jako náročný požadavek ba dokonce jako úkol prakticky nemožný, protože jsme hříšníci se svými slabostmi, ale nesmíme zapomenout, že Bůh je milosrdný a milující, takže vidí veliké skutky i ve skutcích nejmenších. Dát najíst malému osiřelému dítěti je stejně veliký skutek jako vést celou farnost, neboť v lásce k bližnímu žádná hierarchie neexistuje. Ježíš říká: "Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili." I malou laskavostí dokáže člověk zasít v druhém člověku semínko víry, zapálit plamínek lásky nebo dát naději, že existuje něco, co nás přesahuje. Tím neviditelným přesahem je Bůh a my potřebujeme společenství, abychom sobě navzájem a také víru hledajícím předávali svědectví o Bohu, abychom jeden druhého podporovali, společně se modlili a došli spásy, neboť náš Pán nám káže: "Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života."


Všechny vyjmenované verše mluví o třech základních božských ctnostech, těmi jsou víra, naděje a láska.

Co je víra? Na tuto otázku existuje mnoho odpovědí, ale žádná z nich nemůže být jednoznačná, neboť víra je intimní záležitost a každý ji prožívá jinak. Individualita ve víře je dokonce důležitá, protože díky ní zůstává společenství neustále v pohybu, avšak pouze za předpokladu, že originální bytosti jsou řízené společným kormidlem, a to Ježíšem. Vždyť každý apoštol měl ke Kristu svůj jedinečný vztah. Dobrým příkladem je sv. Bartoloměj (biblicky Natanael), patron naší farnosti, kterému stačil k obrácení jen krátký rozhovor:
"Ježíš spatřil Natanaela, jak k němu přichází, a řekl o něm: "Hle, pravý Izraelec, v němž není lsti."
Řekl mu Natanael: "Odkud mě znáš?"
Ježíš mu odpověděl: "Dříve než tě Filip zavolal, viděl jsem tě pod fíkem."
"Mistře," řekl mu Natanael, "ty jsi Syn Boží, ty jsi král Izraele."
Ježíš mu odpověděl: "Ty věříš proto, že jsem ti řekl: 'Viděl jsem tě pod fíkem'? Uvidíš věci daleko větší." A dodal: "Amen, amen, pravím vám, uzříte nebesa otevřená a anděly Boží vystupovat a sestupovat na Syna člověka.""
(Jan 1, 47-51)

Kdyby na Bartolomějově místě stál současný moderní člověk, ťukal by si na hlavu a řekl by si: "Jak může nějaký vandrák z Galileje vědět, jaký jsem? Určitě si ze mě dělá legraci!" Bartoloměj však ani na okamžik nezapochyboval o tom, že Ježíš je Syn Boží. V dnešní době lidé, kteří hledají pravdu, často pátrají v knihách a neustále srovnávají náboženství s přírodními vědami a ani si nechtějí připustit, ze se tyto věci navzájem nevylučují, takže jejich cesta k víře bývá trnitá. Ovšem tak jako tak se shodneme na tom, že člověk je bytost přirozeně náboženská a k víře nás vede čistý rozum. Všichni lidé si kladou otázku, co je prapočátkem veškerenstva. Vědci mají mnoho poznatků o tom, jak stará je přibližně planeta Země, jakými změnami si prošla, z čeho se skládají prvky, jaká existují zvířata, jaké rostliny a kameny, jak se vyvíjel život člověka a jaká je jeho historie. Lidé už několikrát obletěli planetu Zemi a vysílají družice do vesmíru, které letí dál, dál a dál, abychom zjistili, jestli je vesmír konečný nebo nekonečný a jestli existují mimozemšťané. Všechnu existenci musel někdo stvořit, protože nic nemůže vzniknout z ničeho. Pokud tedy věříte, že v jiné galaxii žijí marťani, tak přirozeně musíte věřit v Boha. Dokonce je možné, že i oni vyznávají víru v Jednoho Boha a mají nějaký svůj systém praktikování víry, který si nedokážeme představit, a možná mají místo Bible jiný zdroj moudrosti. Cesty k Bohu vedou do všech stran a je jedno, jestli koukáte dalekohledem do kosmu nebo jestli jen stojíte ve stínu pod fíkovníkem a čekáte, až Vás Bůh osloví sám.


Touha po Bohu (můžeme ji nazvat třeba i "spirituální inteligencí") je vepsána v lidském srdci, takže i člověk, který se považuje za nevěřícího, mnohdy jen kvůli rozbité skleničce pronese střelnou modlitbu "Ježíšmarjápanno" nebo "Pane Bože", aby mu někdo nahoře odpustil, že nedával pozor u utírání nádobí. V Žalmech najdeme mnoho krásných veršů o touze, např.: "Jako laň dychtí po bystré vodě, tak dychtí duše má po tobě, Bože!" (Ž 42,2) Kromě rozumu nás přivádí k víře ještě něco důležitějšího než rozum, je to dychtivost po Boží milosti, po útěše, po odpuštění a po občerstvení živou vodou, po které toužila i Samařanka u Jákobovy studny, kde se setkala s Ježíšem. Rozhodně stojí za to si tento nádherný příběh z Janova evangelia připomenout a zamyslet se:
"Ježíš, unaven cestou, usedl u té studny. Bylo kolem poledne.
Tu přichází samařská žena, aby načerpala vody. Ježíš jí řekne: "Dej mi napít!" -
Jeho učedníci odešli předtím do města, aby nakoupili něco k jídlu.

Samařská žena mu odpoví: "Jak ty jako Žid můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít?" Židé se totiž se Samařany nestýkají.

Ježíš jí odpověděl: "Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala napít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou."

Žena mu řekla: "Pane, ani vědro nemáš a studna je hluboká; kde tedy vezmeš tu živou vodu?
Jsi snad větší než náš praotec Jákob, který nám tuto studnu dal? Sám z ní pil, stejně jako jeho synové i jeho stáda."


Ježíš jí odpověděl: "Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému."
Ta žena mu řekla: "Pane, dej mi té vody, abych už nežíznila a nemusela už sem chodit pro vodu."
Ježíš jí řekl: "Jdi, zavolej svého muže a přijď sem!"
Žena mu odpověděla: "Nemám muže."

Nato jí řekl Ježíš: "Správně jsi odpověděla, že nemáš muže.Vždyť jsi měla pět mužů, a ten, kterého máš nyní, není tvůj muž. To jsi řekla pravdu."
Žena mu řekla: "Pane, vidím, že jsi prorok.
Naši předkové uctívali Boha na této hoře, ale vy říkáte, že místo, na němž má být Bůh uctíván, je v Jeruzalémě!"
Ježíš jí odpoví: "Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě.
Vy uctíváte, co neznáte; my uctíváme, co známe, neboť spása je ze Židů.
Ale přichází hodina, ano, již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili.
Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě."
Žena mu řekla: "Vím, že přichází Mesiáš, zvaný Kristus. Ten až přijde, oznámí nám všecko."
Ježíš jí řekl: "Já jsem to - ten, který k tobě mluví."
Vtom přišli jeho učedníci a divili se, že rozmlouvá s ženou. Nikdo však neřekl 'nač se ptáš?' nebo 'proč s ní mluvíš?'
Žena tam nechala svůj džbán, odešla do města a řekla lidem:
"Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všecko, co jsem dělala. Není to snad Mesiáš?"
(Jan 4, 6-29)
I samařské ženě stačil krátký rozhovor. Těžko říct, co se jí honilo hlavou, ale setkání s Ježíšem a s milosrdenstvím, které jí prokázal, změnilo její život o sto osmdesát stupňů a její emoce byly tak silné, že přivolala houf lidí a vyznala před nimi svoji víru, že Ježíš je Mesiáš. Už se nedovíme, jestli se Samařanka se svým milencem rozešla nebo jestli si ho vzala za manžela, ale pochopila, že Bůh je vševědoucí a všemohoucí a poslal svého Jednorozeného Syna, aby nás přivedl na správnou cestu a ona tou cestou musí jít.

Položme si další otázku: Co je správná cesta? Ježíš na sebe vzal všechny hříchy světa a byl přibit na kříž pro naše vykoupení, ale to ještě neznamená, že už pro nás neplatí starozákonní pravidla. Ježíš přeci řekl: "Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane. Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v království nebeském vyhlášen za nejmenšího; kdo by je však zachovával a učil, ten bude v království nebeském vyhlášen velkým.Neboť vám pravím: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského." (Matouš 5,17-19) Dokonce i člověk, který nebyl a není Žid, v sobě měl, má a do skonání světa bude mít přirozené mravní zákony, které jsou nezpochybnitelné. I král Šalamoun věděl, že pohané dokážou uvěřit v Jednoho Boha, protože ho mají v srdci. Šalamoun řekl: "...aby poznaly všechny národy země, že Hospodin je Bůh; není žádný jiný. Vaše srdce buď cele při Hospodinu, našem Bohu, abyste se řídili jeho nařízeními a dodržovali jeho přikázání tak jako dnes." (8, 60-61) Plyne z toho jednoduché poučení, že pokud cizí člověk vidí, kolik dobra jste vykonali a kolik síly Vám Bůh dává, zamiluje si Hospodina a bude ho následovat. Proto i Vy, chudí nebo bohatí, vzdělaní či nevzdělaní, staří i mladí, zdraví nebo nemocní a všelijak různorodí máte stejný podíl na spáse duší bližních úplně stejně, jako mají takový podíl kněží, řeholníci a řeholnice na spáse naší.

Jsou však lidé, kteří kvůli izolaci v totalitních režimech o životě Ježíše ani nevědí a setkávají se jen s násilím, nenávistí, chudobou a nevírou, takže jak mohou vůbec přemýšlet o Bohu? Umí číst a touží po pravdě, aby si přečetli evangelium, které je zastrčené v knihovnách se zakázanou literaturou? Slyšeli někdy slovo "Bůh", když musí naslouchat propagandě diktátorů, kteří tak pekelně lžou, že v nich nezůstalo semínko pravdy? Věří vůbec, že existuje nějaký posmrtný život? Navzdory všemu zlu my křesťané věříme, že i kdyby na světě existoval jen jediný věřící člověk a jiní by v žádnou nadpřirozenou existenci nevěřili, mají na spásu nárok všichni, kdo milují, lásku dávají, prokazují milosrdenství, odpouštějí a doufají v dobro. Bůh přeci Adama a Evu stvořil z lásky a lásku jim vložil do srdce. A nebo když Bůh seslal potopu na zkaženou zem, prostřednictvím Noeho a jeho synů z lásky postavil archu se vším, co bylo dobré, aby dal člověku naději na lepší život. Vírou všech lidí je tedy láska a jen a jen na ní záleží, protože v ní máme naději.
Tuto úvahu můžeme zakončit citátem z listu sv. apoštola Pavla Korinťanům:
"Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon.
Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano, kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem.
A kdybych rozdal všecko, co mám, ano, kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.
Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá.
Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy.
Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy.
Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.
Láska nikdy nezanikne. Proroctví - to pomine; jazyky - ty ustanou; poznání - to bude překonáno.
Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné;
až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno.
Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské.
Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne.
A tak zůstává víra, naděje, láska - ale největší z té trojice je láska." (1. Korintstkým 13,1-13)

A proto modleme se bratři a sestry, jak nás naučil Náš Pán Ježíš Kristus a stejně tak, jak se modlíme se s naším milovaným knězem páterem Walczykem:
Otče náš, jenž jsi na nebesích,
posvěť se jméno tvé.
Přijď království tvé.

Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.
Chléb náš vezdejší dej nám dnes.

A odpusť nám naše viny,
jako i my odpouštíme našim viníkům.
A neuveď nás v pokušení,
ale zbav nás od zlého.
Amen.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama